Michal Rapant studium zahájil na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Nastoupil do ateliéru malířství 1, který vedl Vasil Artamonov. Po krátké době odešel na stáž do Ateliéru intermédií k Václavu Stratilovi. Strávil zde tři semestry a pravděpodobně by zde i zůstal do konce studia, avšak tušil, že brzy odejde ze školy. Následně si zažádal o stáž na AVU v Praze do ateliéru malířství 2 vedeného Vladimírem Skreplem, kam později přestoupil, jako řádný student akademie a v roce 2018 úspěšně absolvoval.Také strávil jeden semestr na Akademie der Bildenden Künste München v Německu, v ateliéru malířství a grafiky pod vedením Gregora Hildebrandta. V průběhu studia mu byli vzorem v první řadě Václav Stratil a Vladimír Skrepl. Dále pak Martin Mainer, Jiří Sopko, Jiří Načeradský, Petr Jedlička. Ve světě našel inspiraci v následujících umělcích: František Mertl – FRANTA, Francis Bacon, Lucian Freud, Karel Appel a skupina CoBrA, Jean Michel Basquiat, Pablo Picasso, Henry Matisse, Salvador Dali, Francisco Goya, Diego Velasquez, Pieter Brueghel, Hieronymus Bosh, němečtí expresionisté, fauvisté a mnoho dalších.
Výstava Dokud žijem.
Dnešní svět oscilující mezi nekonečnem možných utopií a plejádou potenciálních katastrof vytváří realitu která je, na mnoha úrovních, abstraktní. Polapení do snadno uchopitelných reálných výrazů zdaleka nepostačuje pro vyjádření současného bytí. Rapant studuje tuto explozi na plátně. Svou tvorbou se pevně zařazuje mezi nejpůsobivější expresionisty tvořící na české umělecké scéně. Je naprosto nezbytné zmínit, že autor tak netvoří tendenčně – jde ve skutečnosti o naprosto autentický výraz jeho vnímání. Ryzost, se kterou maluje, je naprosto odzbrojující. Umělec se bez jakýchkoliv autocenzur či zábran vrhá do vlastních emočních útrob, a s neskonalou upřímností, do obrazů zranitelně vkládá své nitro. Ačkoliv se forma mění, Rapant vždy pracuje s autoportrétem. Vzdoruje oné Barthesiánské doxe, nedovolí, aby mu emoční i výrazové pole zakalil názor společnosti. V důsledku vznikají obrazy, které jsou pro něj zásadním zrcadlením jeho vnitřního světa, se kterým umělec posléze pracuje, vrací se k němu, hovoří s ním. Psychoanalytický experiment je neoddělitelnou součástí jeho uměleckého lexikonu.
Naprosto unikátní je čas, jež Rapant stráví u tvorby jednotlivých děl. V horečnatém tempu je autor schopen vytvořit dílo v otázce řádky dní, v některých případech jde o omamný dialog trvající pouhé hodiny. Poutavým kontrapunktem se stává pozadí jeho pláten, která jsou formována jakýmsi časosběrem. Umělec postupně odkládá otisky z minulých obrazů otřením prstů, špachtlí, štětců o plátno a vytváří tak zcela abstraktní ornamentální spletici, na jejíž popředí dále rozehrává jednotlivá témata. Tím tak vytváří hapticky propojenou tvorbu, jež je umocněna názvy dokončených děl, jednotlivých výkřiků či celých vět. Dohromady tyto elementy tvoří jakousi nekonečnou báseň, báseň bez začátku či konce, dílo plné extáze i utrpení, bolesti i něhy, střípky jednotlivých pohnutků autorovy duše.
V tomto smyslu je nesmírně zásadní hovořit o pastóznosti, jakési sochařské rovině Rapantových obrazů. Dotýkat se pohledem, objímat očima, dosahovat zrakem, tápat ve tmě. V našem semiotickém tvarosloví existuje nepřeberné množství metafor, jež propojují zrak s hmatem. V tom drobném okamžiku před dotykem nám mysl již napovídá mnohé o zkušenosti, kterou jsme ještě neprožili – zdánlivá dálka mezi vidoucím a viděným je tedy ve skutečnosti klamem. Již při prvním pohledu na objekt navazujeme haptický dialog. Prostor mezi námi a objektem se vlní, přitahuje jedno k druhému. Rapantova díla doslova vibrují, jejich energie se otírá divákovi o kůži silou, před kterou není úniku.
Rapant experimentuje z archetypálními výjevy z uměleckého světa jakožto portrét či zátiší. Na rozdíl od svých klasických předchůdců však umělcova tvorba záměrně pracuje s vrtkavostí forem zobrazených na plátně. Popředí se stává pozadím, v jiných případech pozadí vystupuje a nabírá konkrétních tvarů. Tato nedefinovanost působí na diváka dvěma zásadními způsoby. Jednak neumožňuje onen poklid, kterým jsme naplněni při pohledu na dokončené dílo s jasně vymezenou tématikou, technikou a sdělením. To zapříčiní destabilizaci vnímajícího, a tudíž se hierarchie moci navrací zpět vnímanému. Obrazy, tak často podléhající podmanivému pohledu hledícího zde neohroženě přebírají nadvládu, v důsledku čehož je divák magneticky vtahován do opětovných interakcí. Rapantovy obrazy se každým dialogem mění – blouzní, vzpínají se, doufají, chřadnou, umírají. Celistvost umělcova světa je znovu a znovu zpochybňována. Sdělení uměleckého díla je absolutní. Obrazy v každičkém okamžiku velkolepě a bez ostychu odhalují nové významové roviny své existence.
Tato dechberoucí performativita umělcových obrazů inscenuje naprosto unikátní prostorovou zkušenost. Zároveň tak vytváří souvztažnost, která je zcela neopakovatelná – každým okamžikem se vnímající i vnímané transformuje, dojem i sdělení stále znovu zaniká a rodí se nové. Rapantovy obrazy nás v jednom dechu, pokaždé jinak dekonstruují, přetavují, transformují nás, pakliže jim to dovolíme. Lze toho tolik získat. Je toho tolik v sázce. Carpe diem.
Nataša Hand
