Salon 2026, dialog generací.
Milí přátelé, vítám vás v této galerijní místnosti, nebo-li sale, která se díky kurátorskému projektu Radany Zapletalové proměnila ve výtvarný salon. Dá se říct, že výstava je dialogem tří generací umělkyň a umělců spojených s touto galerií. Mezi daty narození nejstarších a nejmladších zde vystavujících je dobrých 70 let. Dochází k dialogu nebo spíše k sympoziu. Výstava nám dovolí nacházet souvislosti napříč časem i výtvarnými názory. Když na sklonku 80tých let minulého století přicházela ke slovu má výtvarná generace s novou expresí a punkovým pohledem na svět a tvorbu, tvrdě narazila na generaci umělců o generaci starších, jejíž estetický názor byl pevně ukotven v modernismu. Tito modernisté si mysleli, že jsme se zbláznili a naše tvorba je urážela. Také my , plni mladého sebevědomí jsme jejich zastaralými pravidly opovrhovali. Z dnešního pohledu se mi jeví ony spory jako překonané. Je to dáno časovým odstupem, ale také pluralitní atmosférou současného světa a světa umění. Nezáleží tolik na míře současnosti tvorby daného autora, autorky, ale na autenticitě , upřímné výpovědi a intenzitě díla. A ty jsou nad-generační. A tak tu máme zastoupeny vedle sebe výtvarné proudy umělců a umělkyň školených i méně školených procházející napříč generacemi ,vždy však ve trochu jiném kabátu. Expresivní malbu je zde reprezentují. Aleš Lamr, Antonin Kroča, Dan Trantina, Hana Mikulenková, Michal Rapant. Abstraktní a gestickou a geometrickou malbu prostředkují Karel Haruda , Jan Svoboda , Jaroslav Mandl. Strukturální malbu zastupují Eduard Ovčáček, Dominik Mareš, Michal Rapant Narativní, figurální malbu Ivan Mládek, Daniel Balabán, Václav Buchtelík, Martina Pavelková, Jiří Sieber, Julie Machalová. Symbolickou a meditativní polohu vyzařují Tibor Červeňák, Jaroslav Valečka, Klára Sedlo to vše doplněno plastikami: Igor Kitzberger a jeho železný krucifix mluvící za všechno, Jaroslav Gargulák a jeho biomorfní tvarosloví odlité do kovu Tea Smetana a její křehká portrétní maska v hluboké modři Olbram Zoubek a jeho tabulka, snad mini stéla vybízející k životu navzdory utrpení Nabízí se mnoho souvislostí ať už konvergentních nebo divergentních mezi vystavenými díly. Uvedu několik příkladů. Strukturální obraz Edy Ovčáčka nazvaný Oranžová bestie, expresivní groteska vzniklá interpretací barevné struktury ironizující moderního člověka s jeho agresivitou i strachy můžeme srovnat
s rovněž strukturálním obrazem Maska mnohem mladšího Dominika Mareše, který je jinak cítěný. Cítěný jako příjemný, tak trochu vyprázdněný náladový obraz. Nebo jiná paralela. Valečkova nokturnální krajina, připomínající svou atmosférou symbolizmus přelomu.
19. a 20. století, se váže k enigmatických obrazům fotopastí Kláry Sedlo ovlivněných atmosférou fantasy literatury a filmu. A od obrazů Klary Sedlo můžeme vést smělé paralely k obrazu zvířete v průmyslové krajině Jiřího Siebra vyjadřující urbánní psycho
a dále až k obrazu Sestry Martiny Minařík Pavelkové vyjadřující naopak psycho sociální. Nebo zajímavé srovnání expresivní malby Stromy Antonína Kroči s gestickou a biomorfní ,vegetativní abstrakcí malířky Hany Mikulenkové, od jejíž tvorby se můžeme vztáhnout k gestickému obrazu Dana Trantiny inspirovanému urbánním graffiti prostředím. Trantinův obraz svou volností
a hravostí opět navazuje na Ovčáčkův obraz Začátek šťastných dnů využívající hravé interpretace barevných skvrn. Balabánova klasicky založená figura v obraze Rozhodování konvenuje s obrazem Malíř Václava Buchtelíka. Vážná a školená malba obou kontrastuje s humorným obrazem Koupající se dívky autodidakta Ivana Mládka Samostatnou kapitolou jsou obrazy Tibora Červenáka, které možná s velkou licencí můžeme vztáhnout k symbolickým obrazům Valečky. Červeňák je ale ve výtvarném přednesu volnější a tím možná imaginativnější. Milí přátelé. Takových paralel je možno na této výstavě nalézt mnoho. A i když mezi některými obrazy žádnou souvislost nenajdeme, i to je cenná zkušenost, která něco říká.
Malba je z instrumentálního hlediska aplikací barevného média do plochy. Z pohledu lingvisty je malba vysoce specifickou a osobní tvorbou znaku. Ať už je abstraktní nebo zobrazivá. Je to znak. Písmeno v abecedě, ze kterého se stává jazyk. A proto se dá říci, že malba, socha, mluví. Mluví jinak než řeč mluvená nebo psaná. Její řeč je však neméně podstatná. Otevřme se jí.
29.1. 2026, Daniel Balabán
