ZAZA KURT – ja zase tu v Slezske Ostravě
Narodil jsem se u Slezské Opavy v Hradci nad Moravicí, jezdím tam furt a plavu buď v Žimrovským splavu, nebo hradeckém koupališti, nebo v Belarii. Z toho mám hodně kreseb, maleb, tady jsou i z jiných vod, hlavně z Prahy, kde i bydlím. Tam jsem po Sochařsko-kamenické škole v Hořicích kameničil na památkách, studoval na AVU, hodně sošek je tu z tych dob. Malby tu mám jen ty nové. Furt dělám leda co. Sochám, kreslím, maluju, píšu a trénuju mladé na školách v Plzni a UK v Praze.
Tež jme včil 4 roky revitalizovali Minikrajinu na Fifejdach II v Ostravě, kteru sme dělali 1980- 85. V Hradcu letos zabydlím neogotickou konírnu zámku vším možným od května do září. V Opavě kde se narodila moje máma, bude též něco
v Domě umění na výstavě sochařů, kteří mají něco okolo. Též cosyk přidáme v mým muzeu KUPE u nádraží, v expozici Kurt na furt. Bude se na co dívat i v Praze, to je kusek od Ostravy. Tam mám výstavu v Mussoleu Davida Černého, v galerii Karpuchina Gallery
a v Beseder Gallery. Taky něco v Českém Krumlově na společné výstavě Tento ton v Port 1560, to je kousek dál. Tak fajne cestování.
Kurt Gebauer pro ZAZA 19. 5. 2026
Vstoupit do světa Kurta Gebauera znamená na chvíli zapomenout na tíži světa a to
doslova. Jako jeden z nejvýraznějších a nejsvébytnějších českých sochařů posledních desetiletí dokázal Gebauer něco, co se podaří jen málokomu, zbavit se monumentální umění jeho strnulosti a „akademické vážnosti“ a nahradit je hravostí, ironií a hlubokým lidským porozuměním. Aktuální výstava v ostravské ZAZA galerii není jen běžnou prezentací děl, ale je to i pozvání
k dialogu s autorem, jehož tvorba je neodmyslitelně spjata s naším regionem a jehož rukopis poznáte na první pohled. Gebauerova cesta je definována neutuchající snahou o polidštění veřejného prostoru. Tam, kde jiní stavěli těžké pomníky, on nechal vznášet postavy, instaloval „potvůrky“ nebo stříhal keře do živých tvarů. Jeho figury nejsou jen pasivními objekty, jsou to postavy
s příběhem, které se často ocitají v absurdních situacích, vznášejí se v meziprostoru nebo nás tiše pozorují z nečekaných úhlů.
V jeho podání se i ten nejtvrdší kámen či beton stává lehkým a poddajným médiem, které slouží k zachycení prchavého okamžiku, pohybu nebo jemného humoru.
Gebauerovy kořeny jsou hluboce vrostlé do slezské hlíny. Rodák z Hradce nad Moravicí si v sobě nese specifickou citlivost tohoto kraje jeho syrovost i skrytou malebnost. Ačkoliv jeho studia vedla přes Brno až na pražskou Akademii k profesoru Vincenci Makovskému a následně na stáž do Paříže k věhlasnému Césarovi, do Slezska se ve své tvorbě i myšlenkách neustále vrací.
Právě v tomto regionu, v místech jako jsou Opava či Ostrava, zanechal nesmazatelné stopy, které nejsou jen statickými objekty, ale organickou součástí městské krajiny. Vzpomeňme například na jeho ikonické Ptačí schody v Opavě nebo na hravé intervence
v ostravském veřejném prostoru, které učí kolemjdoucí dívat se na své město novýma, laskavějšíma očima. Jeho význam pro české sochařství však dalece přesahuje hranice regionu. Jeho schopnost pracovat s „nemonumentální monumentálností“ se naplno projevila v řadě významných výstav, z nichž k těm nejzásadnějším patří velké retrospektivy na Pražském hradě či v Národní galerii. Byl to právě on, kdo jako dlouholetý profesor na pražské VŠUP formoval celé generace nových umělců a vštěpoval jim, že socha nemá být jen studeným kusem hmoty, ale živým partnerem pro člověka. Tato filozofie se zrcadlí i v jeho nejznámějších realizacích, jako jsou vznášející se Plavkyně, kontroverzní i milovaný Trpaslík v Hořicích nebo hravý pomník W. A. Mozarta
v Brně.
Expozice v galerii ZAZA nás tak zastihuje v okamžiku, kdy Gebauerovo dílo promlouvá s nebývalou aktuálností. V době, kdy se opět učíme vnímat hodnotu veřejného prostoru a hledáme v něm lidský rozměr, nám autor nabízí své osvědčené recepty: humor jako zbraň proti šedi, hravost jako lék na úzkost a neustálý úžas nad zdánlivě obyčejnými věcmi. Jeho realizace v terénu
i komornější práce prezentované na této výstavě jsou důkazem, že sochařství může být srozumitelné, hluboké a nesmírně svobodné zároveň.
Radana Zapletalová, 19. 5. 2026
Fotografie z vernisáže
