Oceňovaná česká malířka a laureátka Ceny kritiky za mladou malbu 2022 Karolína Netolická narozena 21. 8. 1993 v Praze je umělkyní patřící do nejmladší generace české výtvarné scény. V letech 2013-2016 absolvovala Vyšší odbornou školu uměleckoprůmyslovou a následně studovala v ateliéru kresby Jiřího Petrboka na Akademii výtvarného umění v Praze. Přestože získala ocenění za malbu, sama se považuje za kreslířku. Typickým médiem se pro ni totiž stala kresba suchým pastelem na velký formát pláten. Karolína Netolická žije a pracuje v Praze. Její dílo je zastoupeno v řadě uměleckých sbírek doma i v cizině.
Radana Zapletalová, galeristka
Kvantová fyzika již od počátku dvacátého století rozkládá paradigma klasické mechaniky. Jedním z podstatných zjištění je faktická neexistence hmoty. Hmota je podle ní pouhý konstrukt našeho vědomí, které se potkává s energetickou potencialitou, chcete-li informací. Energie, respektive pravděpodobnostní vlna, která se spojí s pozorovatelem se ukazuje jako jediný nástroj, kterým se zhmotňuje svět, podobně jako program utvářející virtuální realitu.
Karolína Netolická (1993) ve svém posledním cyklu Nazvaném Galaktické hlavy, pracuje právě s fenoménem energie utvářející různá tvarově-komunikační pole, téměř vždy zasazená do podoby antropomorfních hlav. Objevuje se variantní škála od otevřených objemů (Zauzlený), kde energie do hlavy volně proudí zvenčí dovnitř a zase zpět, přes zcela uzavřené hlavové útvary, v nichž se odehrává mocný tok dějů a obrazů (Paměť míst), jindy dochází k dezintegracím celistvého tvaru (Disintegrace, Sešitý). Nejčastěji se ale setkáme s polopropustnými variantami hlav v objemu uzavřených, ovšem přes energetické kanály kontaktně propojených s okolím (Lace face, On, Uvlastněnec, Kolotoč). Energetické hypotézy v podobě lidských masek usouvztažňují člověka s vesmírem a nesou tak hluboké spirituální poselství. Připomínají šamanské vize, jejichž kódem je úzké propojení člověka s veškerenstvem. V této souvislosti dobře funguje i autoportrétní kresba autorčiny hlavy (Orbitaly myšlenek), kolem níž se šíří vlny, jakési siločáry potencialit, či idejí, jak vyplývá z názvu práce. Hlava samotná působí jako quasar pulsující energií do okolí. Zde se opět ozývá kvantový mysticismus ale třeba i budhistická spiritualita, hlásající, že realitu světa kolem si jedinec utváří vlastní vědomou imaginací. Vydělení racionální mysli z proudu nekonečného vědomí v podobě hlavy s integrovanou mřížkou, nalezneme v práci Klec. Můžeme ji číst dvěma způsoby, determinujícím, ve smyslu mentální klece omezující možnosti pravdivého vnímání. V jiné, méně dehonestující rovině, se objevuje motiv mysli, jakožto nástroje umožňujícího systematický život jedince ve společnosti.
Pokud se zaměříme na techniky, je zřejmé, že jednotlivá díla jsou vedena náročnou rukodělnou a soustředěnou prací. Jednou se setkáváme s nervní nahuštěnou strukturou krystalických linií, jindy jsou kontury vedeny hladce, přičemž jejich robustní objemy střídají tenké vlásečnice. Autorka v celém cyklu ohledává formální možnosti, jak transponovat energetický potenciál do formy skrze kresbu a je zajímavé sledovat, jak jsou výstupy pokaždé jiné a variují komunikaci s divákem. Vedle lidských masek se v cyklu objevují ale i polohy abstraktní (Lovers) a konceptuální (Souhvězdí požadavků), nesoucí v souhvězdí zakódované ideje lepšího alter ega.
Součástí výstavy jsou i trojrozměrné objekty, které úvodní teoretické pasáži o faktické neexistenci hmoty vzdorují, respektive nabízejí nám možnost reflexe domnělé hmoty. Svou formou se napřímo odkazují ke kresbám galaktických hlav. Autorka skrze ně kóduje jinou zkušenost soustředěné rukodělné práce, a tedy i jinou kvalitu přenosu energie.
Jaroslav Michna, kurátor výstavy
Fotografie z vernisáže
