Predrag Pedja Djaković
(*1964, Derventa, Srbsko)
Je výtvarný umělec působící v Praze, kde absolvoval studium malby na Akademii výtvarných umění. Během svého působení zde rozvinul multidisciplinární tvorbu zahrnující malbu, kresbu, fresku, akvarel, sochařství, instalaci, video a zvuk. Ve své umělecké praxi se zabývá politickými ideologiemi, dogmaty a tragédiemi spojenými s komunismem, holocaustem a balkánskými válkami, ale také řeckou mytologií, jazzem či cyklem věnovaným lásce a erosu. Literární metafory v Pedjově díle se často rozvíjejí prostřednictvím prchavé logiky snů a iluzí, v nichž se protínají historie, paměť a představivost. Mezi jeho preferované malířské techniky patří akryl na plátně, freska, akvarel, tuš a kombinovaná technika nanášení pigmentu připomínajícího štuk na textil. Ovládá rovněž sochařství a tvorbu instalací s využitím široké škály materiálů. Djaković hojně vystavoval v Srbsku, České republice, Belgii, Německu, Holandsku, Spojeném království i ve Spojených státech. Jeho díla jsou zastoupena ve veřejných i soukromých sbírkách v Evropě i mimo ni. Djaković reprezentoval Srbskou republiku na 61. mezinárodní výstavě umění La Biennale di Venezia dílem *Through Golgotha to Resurrection* (2026).
Radana Zapletalová
galeristka
Mezi tónem a barvou
Vyrůstal jsem v domě, kde hudba nebyla jen hudbou. Můj otec, inženýr agronomie, byl zároveň skvělým jazzovým kytaristou
a zpěvákem jazzových standardů. Byl to právě on, kdo mi předal svou hlubokou a opravdovou lásku k jazzu. Díky němu jsem začal vnímat, že jazz není pouze hudební žánr. Je to prostor svobody. Prostor, kde se dá hledat, bloudit, nacházet a znovu ztrácet. Prostor nekonečných kombinací, variací a možností. Vedle toho jsem vyrůstal také v přísném světě klasické hudby. Etudy, stupnice, Mozart, Bach, Beethoven, Čajkovskij a další velikáni. Řád, disciplína, dokonalost formy. A zároveň jazz. Otcovy bigbandové nahrávky Glenna Millera, Lionela Hamptona, Dukea Ellingtona a Counta Basieho. Dva světy, které se ve mně postupně začaly spojovat. Na jedné straně přesnost a řád, na druhé straně improvizace a svoboda. Na jedné straně pevná forma, na druhé straně okamžik, který vzniká a už se nikdy neopakuje. Začal jsem vnímat hudbu nejen sluchem, ale téměř tělem. Harmonii jako konstrukci. Rytmus jako pohyb. Akord jako prostor. A tón jako barvu. Postupně se ve mně zvuk začal měnit v obraz. Barva tónu, barva zvuku, paleta akordů – to všechno se začalo proměňovat ve vizuální zkušenost. Melodie se stávaly liniemi, rytmus pohybem, harmonie prostorem a zvuk barvou. A tak se hudba začala stávat malbou. Možná právě zde začíná moje cesta k tomu, co dnes maluji. Převádět melodii, rytmus a zvuk do obrazu. Převádět to, co je neviditelné, do něčeho, co lze spatřit. Tato proměna mě přivedla k pocitu nekonečné svobody tvorby. Přesto však svobody, která nevzniká z chaosu. Naopak. Za každým svobodným gestem cítím řád. Za každou improvizací přesnou strukturu. Téměř molekulární přesnost formy, na kterou může přijít náhoda, intuice, gesto, improvizace. A právě v tomto napětí mezi řádem a svobodou vzniká obraz.
Praha
Můj první pobyt v Praze byl pro mě zásadním okamžikem. Přivedl mě do jazzového klubu Reduta. A naproti byl Vagon. Byla to místa, kde jsem začal objevovat něco, co jsem do té doby znal pouze z dálky. Něco, co se postupně stalo součástí mého života. Právě zde se ve mně spojil můj balkánský temperament s českou středoevropskou přesností, vzdělaností a neuvěřitelným řemeslným mistrovstvím. Bylo to setkání dvou světů. A pro mě znamenalo otevření nebe. Následovaly tisíce kreseb, skic, dlouhé noci bez spánku a nekonečné debaty. Rozhovory, z nichž jsem se učil. Rozhovory, které mi otevíraly stále další dveře. Postupně jsem poznával zemi a lidi, kteří se mi stávali stále bližšími. Lidé, kteří se nakonec stali mým lidem. Česko se pro mě přestalo být cizí zemí. Stalo se mým osudem. A mou láskou. Jazz jako svoboda Tehdy jsem začal poznávat také příběh Jazzové sekce. Pochopil jsem, že jazz zde nebyl pouze hudbou. Byl také postojem. Byl způsobem, jak si uchovat vlastní myšlení, vlastní hlas a vnitřní svobodu v době, kdy byla svoboda veřejného projevu tvrdě omezována. Po roce 1968 byla kultura pod přísnou kontrolou státu. Koncerty, hudebníci, názvy skladeb, texty písní – všechno podléhalo schvalování a dohledu. I hudba musela projít systémem povolení, kontrol a kvalifikačních zkoušek. A přesto hudba zněla. Lidé tvořili. Lidé se setkávali. Lidé mysleli. Jazzová sekce – Artforum, která vznikla v roce 1969, se stala jedním z míst, kde kultura nebyla pouze zábavou, ale také výrazem svobodného ducha. Právě tato skutečnost mě hluboce zasáhla. Pochopil jsem, že umění může být tiché, a přesto nesmírně silné. Že obraz nemusí křičet, aby měl hlas. Že tón nemusí být hlasitý, aby dokázal otevřít dveře. A že svoboda může někdy začínat jediným tónem, jedinou čárou, jedinou barvou. Poděkování Tato výstava je proto pro mě především poděkováním. Poděkováním těm statečným, odvážným a vzdělaným lidem, kteří možná často působili tiše a nenápadně, ale jejichž síla měla velký význam.
Lidem, kteří svou láskou k hudbě, umění a kultuře dokázali uchovat něco, co žádný režim nemůže člověku definitivně vzít – svobodu jeho vnitřního světa. Jejich příběh se dotkl i mého života. A možná právě proto se dnes v mých obrazech stále vrací hudba. Vrací se v liniích, v rytmu, v barvách, v kontrastech a v neustálém hledání rovnováhy mezi řádem a improvizací. Mezi tím, co je přesně dané, a tím, co se teprve rodí. Mezi tónem a barvou. Mezi hudbou a obrazem. Mezi člověkem a svobodou. Tato výstava je moje poděkování. Těm, kteří mi otevřeli dveře. Těm, kteří mě naučili naslouchat. A především zemi, která se z místa mého prvního setkání stala mým domovem.
