„#0000FF“ je hexadecimální kód, který představuje čistě modrou barvu v RGB barevném modelu, a zároveň se jedná o název výstavy sochařky TEY. Ta v expozici představuje sochy z období posledních 8 let, včetně těch nejnovějších, vytvořených speciálně pro výstavu v Zaza Galerii. Objevuje se zde většina témat, které v poslední době zpracovávala, jako jsou Masky, Torza, Kanopy, Koníci, Menhiry, Autoportrét, Koule a Reliéfy. Všechny tyto sochy se potkávají v Zaza galerii pod jedním společným jmenovatelem – modrou barvou. Ta je pro autorku od začátku tvorby velmi silným inspiračním zdrojem a přímým odkazem k Novému realismu, konkrétně k Yvese Kleinovi.
Modrá barva má v historii bohatou symboliku. Ve starověkých kulturách byla spojována s božstvím (Amon-Ra, Krišna, Zeus aj.),
v křesťanství odkazuje k Panně Marii coby barva čistoty a nevinnosti a v psychologii je modrá považována za uklidňující a relaxační. TEA však překračuje tyto stereotypy a prezentuje modrou jako odstín melancholie, splínu a letargického snění, jak o modři pojednával Paul Verlaine ve svých verších: “Obloha je nad střechou / tak modrá, tak klidná! / […] / – Co jsi udělal, / pláčeš bez ustání, / pověz, co jsi udělal, / se svým mládím?”
Francouzský filozof Gaston Bachelard ve svém díle „Poetika prostoru“ prohlásil modrou za „nejméně materiální“ ze všech barev
a Goethe ve svém knize “Nauka o barvách” konstatoval, že vyvolává pocit chladu a připomíná stín. V anglosaském světě se vžilo rčení “feeling blue” jakožto metafora pro pocity trudomyslnosti, a nelze nezmínit Modré období Pabla Picassa zobrazující témata chudoby, osamělosti a utrpení. Stejně tak TEA pohlíží na modř z nové perspektivy, uchopujíc její zvláštní bolestnost
a neklid. Modrý odstín umocňuje tesknost jejích sochařských objektů, a to zejména pohřebních Kanop s dětskými hlavami, dysforických Koníků zpracovávající téma nešťastného dětství nebo vlastního Autoportrétu stavějící dekompozici těla do kontrastu
k věčnosti hmoty.
Modré odstíny u TEY odkazují k van Goghově roztančenému hvězdnému nebi i rozbouřenému oceánu, pod jehož vlnami dřímají zapomenuté vraky lodí. Naděje se slévá s beznadějí, jako když se stéká slaná a sladká voda v místě řeky ústící do moře. Modř dokáže bodat jako čepel Brutova nože, ale i smyslně hladit jako modrý samet ve stejnojmenném Lynchově filmu. Sochy ve své uniformované monochromatičnosti, a zároveň bujaré formální rozrůzněnosti působí dojmem víření a oscilace. Množství jejich výchvěvů pak plane modrým jasem, použijeme-li přirovnání z Březinovy básně “Tichá bolest”. Výstava dává vzniknout enigmatickému mollovému koncertu pro sólo jednoho jediného nástroje, jímž je Kleinovatemná ultramarínová modř…
